Láská neumírá

2. část

Touha, naděje, štěstí

 „Vůbec netuším, co s tou chudinkou mám dělat, celé dny leží v pokoji a vychází jen občas do koupelny. Skoro nejí, vždycky jí tam něco donesu a ona se toho sotva dotkne. Měl by si ji zkusit trochu utěšit Remusi, jste přeci přátelé. Určitě ji to pomůže!“ Molly Weasleyová měla ustaranou tvář. Nabídla se, že se o Nicol po té nešťastné události se Severusem postará. Měla teď dům prakticky sama pro sebe, tak v ní viděla alespoň nějakou společnost. Arthur byl převážně v práci a i její nejmladší děti, Ron a Ginny byli pryč. Rozhodli se, udělat si prázdniny někde mimo Anglii. Ještě neměli možnost pořádně nabrat ztracené síly po válce, i když tomu bylo už více než rok co nejobávanější kouzelník všech dob padl. Moc se jí nelíbilo, že by měli trávit takovou dobu ve společnosti opačných pohlaví, ale když k nim jednoho dne Harry přišel na večeři a při té příležitosti požádal o Ginninu ruku, přenesla se přes to. I Rona jeho rozhodnutí rozhoupalo, a tak se Weasleyova rodina mohla těšit na dvojnásobnou veselku.

Remus Lupin chodil za Nicol každý den, neměl však odvahu jít přímo za ní, a tak se vždy jen Molly zeptal na její aktuální stav. Moc ho mrzelo v jakém stavu se právě nachází. I když ho velmi ranilo zjištění jejího vztahu se Severusem, přál ji to. Sám si přál být po jejím boku jako partner, ale věděl, že tomu tak být nemohlo a nemůže. Přeci by ji vědomě nepřipravil život vedle ztroskotance, nebezpečného člověka, kterého stále velká část kouzelnického světa považovala za odpad a spodinu, i sám na sebe takto pohlížel. Byli přátelé a toho si velice cenil, znamenalo to pro něho mnoho!

Už když se dnes chystal k Weasleovým, pevně se rozhodl, že pro tentokráte půjde přímo za Nicol a nespokojí se s pouhým hlášením o jejím stavu. Překoná své obavy!

Klepal na dveře, ale nikdo se neozýval, proto vzal zlehka za kliku a potichu otvíral nahlížejíc při tom do pokoje. Zamrazilo jej při pohledu na děvče, které nečinně leželo na posteli, ve výrazu byla přímo viditelná apatie. Nehla ani brvou při vstupu návštěvníka.

„Nicol?“ pomalu přistupoval k její posteli a snažil se lépe ovládat svůj hlas, mírně se mu třásl. Ani v nejmenším by ho nenapadlo, že ji najde v takovém to stavu. Sedl si na kraj postele a uchopil její drobnou ledovou ručku do té své.

„Nicol, toto mi nedělej! Prosím mluv se mnou, nemůžeš se přeci uzavřít před celým světem! Mám tě rád a nechci tě takto vidět, slyšíš?!“ poslední větu řekl přímo zoufale s mírně zvednutým hlasem a trochu s ní zatřepal.

„Slyším tě Remusi, ale věř mi, že bych raději neslyšela a byla mrtvá tak jako on,“ rozplakala se. Znovu! Během těch dvou týdnů, plakala tak moc, až si myslela, že už to více nepůjde, že její slzné kanálky nadobro vyschly, ale jak vidět, mýlila se. Remusem při tomto prohlášení trhlo a okamžitě vzal její tělo do své náruči. Cítil jak se chvěla a otřásala vzlyky.

„Takto už nikdy nemluv! Rozumíš?! Vždy je pro co žít!“ pořád ji k sobě tisknul a konejšil. Zdálo se, že po dlouhé chvíli se uklidnila, Remus ji od sebe malinko odtáhl a zjistil, že vyčerpáním usnula. Košili měl promočenou od slz, ale to mu v nejmenším nevadilo, nadával si, že nepřišel dříve. Bylo od něj hloupé takto se ukrývat a podívat se pravdě do očí, věděl to a styděl se za sebe. Rozhodl se počkat, dokud se nevzbudí a přinutit ji najíst se. Když vešel do kuchyně Molly právě chystala stůl k obědu.

„Dobře, že jsi přišel, právě jsem dovařila, posaď se a hned ti to donesu. Jak jsi pochodil? Byl jsi tam skoro dvě hodiny, podařilo se ti nějak uspět? Uklidnit ji?“ Remus se musel pousmát nad její starostlivostí, vůbec ji nepřekáželo, že má v domě prakticky cizí dívku. Viděly se párkrát a ona ji nabídla svou teplou náruč, tak jako všem, komu bylo třeba.

„Propána, vždyť ty jsi úplně mokrý! Rychle s tím dolů, donesu ti nějakou Arthurovou košili než ti tato uschne. Neříkej, že je mokrá od slz?!“ na odpověď čekala s očima vytřeštěnýma dokořán.

„No… tak nějak. A s tím převlékáním si nedělej starosti, není tak moc mokrá jak vypadá.“ když viděl, jak se zatvářila, rychle dodal: „Použiji na ní vysoušecí kouzlo.“ S tím se Molly zdá se spokojila a začala nakládat na talíř teplou polévku.

Jen co dojedl, poprosil hostitelku o jídlo pro Nicol a vrátil se k ní, čekajíc dokud se neprobudí. Byl odhodlaný stůj co stůj do ní to jídlo dostat.

Bylo něco kolem osmi večer, když se začala pomalu probouzet, Remus byl celou tu dobu při ni, v hlavě se mu honily nejrůznější myšlenky. Snad by to do něho nikdo neřekl, ale vyznal se v mudlovské literatuře. Už jako dítě velmi četl a do rukou se mu dostávaly nejrůznější knihy. V dospělosti si však oblíbil zejména poezii, básně a sám se o nějaké občas amatérsky pokoušel. Díval se na její tvář, která byla v současnosti poznamenána velikou bolestí a shledal, že pro něj se na její kráse nic nezměnilo. Celou dobu mu v srdci hořela nenaplnitelná touha, kterou vtisknul do svých veršů: -

Touha

Miluji tvé oči, modré jako tůně,

co třpytí se jak měsíc za jasné noci temné.

Miluji tvé vlasy, tak sametově jemné,

rozplývám se slastí, stačí pohladit je letmě.

Miluji tvé rty, jsou malé, avšak sladké,

když políbím je lásko, letím do sedmého nebe.

Miluji tvé ruce jemné, když hladí mojí tvář něžně

a tvé prsty štíhlé, pak na mou vzdouvající hruď

postupně padajíce,kde bije jen a jen pro tebe mé srdce.-

-Má lásko miluji tě!

Miluji tvou vůni co vane kolem vzduchem,

rozeznám ji všude, jak prsten s drahokamem.

Miluji tvou kůži, miluji tvůj smích,

když dotknu se tě taješ, jak na sluníčku sníh.

Miluji tvůj pohled, plný lásky ke mně,

já šeptám tiše, křičím všude-

- Má lásko, miluji tě!

Ze zamyšlení ho vytrhl až její hlas.

„Remusi, ty jsi tu celou tu dobu seděl?“ byla překvapená, ale velmi ji to potěšilo. Remus okamžitě vyskočil z křesla a šel ke stolu kde byl její oběd ošetřen ohřívacím kouzlem.

„Čekal jsem, až se vzbudíš, nehnu se odtud, dokud nesníš alespoň půlku ze svého oběda.“ Řekl to tak autoritativně a zároveň starostlivě, že jí nezbývalo nic jiného. Během večeření zjistila, jak moc jí jídlo chybělo, na talíři nezbylo vůbec nic. Remus se spokojeně ušklíbl a chystal se k odchodu.

„Přijdeš zase zítra?“

„Samozřejmě, že přijdu, ale teď už spi, jsi vyčerpaná a spánek ti pomůže. Dobrou noc.“

Druhého dne přišel jak slíbil. Ve stavu Nicol byl vidět nepatrný rozdíl, jakmile vstoupil, zaregistrovala jeho přítomnost a dala to najevo lehkým pohybem hlavy.

„Ahoj Nicol, mám tady pro tebe nějakou poštu. Tlustá obálka ze školy, pravděpodobně to budou výsledky OVCÍ a ještě jedna obálka z ministerstva, hádám správně, že to má něco společného s bystrozorským oddělením?“ trochu se pousmál, když ji obálky dával do ruky.

„Díky Reme.“ Jako první se pustila do otevírání dopisu ze školy, nějak velkým zájmem neoplývala, ale přesto se dala do čtení. Zjistila, že veškeré zkoušky až na teoretickou část péče o kouzelné tvory dala na Vynikající a péče byla Nad očekávání. Jindy by ji tyto výsledky jistě nesmírně potěšily, dnes však, byly jí ukradené. Ministerstvo již evidentně znalo její hodnocení, protože ji byla schválená žádost o bystrozorský výcvik. Jestli ji její školní výsledky nechali chladnou, pak toto přijetí ji lehce probralo z nečinnosti. Na ten výcvik se přihlásila mimo jiné taky kvůli pomstě, chtěla učinit spravedlnosti za dosti. A poté co se stalo Severusovi v ní tato touha znovu vzplála, i když byl viník mrtev a to přímo Severusovou rukou. Ze světa zlo nikdy nezmizí, ale může se omezit na minimum a ona se o to chce zasadit v předních liniích. Remus si změny všiml, ale nekomentoval to. Tušil, že v tom bude souvislost s poslední událostí.

Nicol se za Remusovy pomoci z apatie pomalu dostávala a do nástupu na výcvik ji zbývalo okolo pár dní. Molly ji nabídla, že než se postaví na vlastní nohy, může u nich bydlet. Za toto byla Nicol neskutečně vděčná.

Navazující studium ji plně zaměstnávalo, dávala do něj absolutně vše. Její vedoucí byl zaskočen s jakou rychlostí jednotlivé úkoly zvládala, to co jiní dělali běžně měsíc zvládla ona za týden. Dopředu ji hnalo veliké odhodlání a taky ji tento zápřah přiváděl na jiné myšlenky, hojilo to její rány. Nebyla to však jen práce co ji pomáhalo, i téměř každodenní návštěvy Remuse, jejich přátelství se za poslední dobu ještě více prohloubilo.

Šla na večeři, už, už se chystala vstoupit do kuchyně, když zaslechla vyslovit své jméno, to ji donutilo zastavit se a poslouchat, kudy se bude rozhovor ubírat.

„Proč to Nicol konečně neřekneš?  Nemyslíš si, že by to mohlo přinést své ovoce?“ Molly se snažila přesvědčit Remuse, který jen seděl na židli s výrazem plným zoufalství.

„Copak to nechápeš? Nejde to! Nemá to nejmenší význam. Něco takového nepřipadá v úvahu teď ani nikdy! Rozumíš Molly? Nikdy! Už se o tom nechci dál bavit, ještě by to mohla slyšet, určitě brzy přijde na večeři.“ Tím pro něj rozhovor skončil. Molly se však nehodlala jen tak vzdát, už se nadechovala k pokračování, když do místnosti vstoupila Nicol. Remus Molliným směrem hodil jen významný pohled.

„Dobrý večer paní Weasleyová, ahoj Reme.“

„Už to bude drahoušku. Pěkně se posaď, musíš mít veliký hlad. Měli jste toho dnes hodně?“ ani nečekala na odpověď a už před ně oba stavěla plný talíř, skvěle vypadajícího guláše s chlebem.

„Jen se do toho pusťte, než vám to vychladne, dobrou chuť. Jsem hned zpátky,“ a v mžiku odběhla.

Kurzem Nicol procházela naprosto excelentně, neuplynul ani rok a blížila se k závěru. Vedoucí odboru jen nevěřícně kroutili hlavami.

Během tohoto roku, se přátelství mezi ní a Remusem upevňovalo, někdy měla pocit, že z Remusovy strany jde o víc. Utvrzovaly ji v tom i některé rozhovory vedené mezi ním a Molly, které se ji podařilo nechtěně zaslechnout. Byl to skvělý člověk a za normálních okolností by neváhala ani vteřinu, nebyla si však svými city k němu příliš jistá. Někdy ji připadalo, že hranici přátelství již překročila, vždy si však vzpomněla na Severuse a její úvahy na toto téma pak okamžitě končily.

Severus Snape, to byl člověk, na kterého v posledních několika dnech myslela téměř nepřetržitě, ještě pár dní a uplyne přesně rok od jeho smrti. Začala být opět zamlklá a uzavírala se před světem, více než doposud. Molly správně odhadla důvod té změny a rozhodla se ještě jednou promluvit do duše Remusovi.

„Začínám mít pocit Remusi, že se bojíš zjištění, že by tě Nicol mohla taky milovat. Měla jsem možnost vás dva pozorovat celý rok a věř mi, že za tu dobu už jednoho i druhého docela znám a váš vztah se změnil. Nicol se k tobě chová jinak, možná si to ani neuvědomuje, ale pro nestranného pozorovatele je ta změna viditelná.“ Remusem tato slova otřásla.

„Opravdu by to mohlo být možné? Skutečně by mě mohla milovat?“

Naděje

Stále je tu naděje,

jsou chvíle, kdy se na mě usměje!

Mám tě možná až příliš rád,

můžu být někdy více než jen kamarád?

Miluji tě bez ustání!

A někdy je to k uzoufání!

Kousek radosti v ní mít,

a to, je ten krásný pocit!

Naděje!

Veškeré myšlenky však okamžitě vypudil z hlavy. I kdyby ho milovala, nemohl by to dovolit!

,Já nejsem ten, kdo má právo na lásku! Jsem jen prašivý vlkodlak!,

„Moc bych s ní chtěl být, ani nevíš jak Molly. Nicol je žena, kterou budu milovat do posledního dechu. Ale nejde to, zničil bych jí celý život!“ bylo to, to poslední co hodlal Remus k tomuto tématu říct a právě to slyšela i osoba, jíž se to týkalo.

Pár dní po rozhovoru, který Molly vedla s Remusem, Nicol zmizela neznámo kam. V kurzu měla pár dní volno, nikomu však nic neřekla a z domu odešla velice brzy. Paní Weasleyová si dělala starosti, ještě se nestalo, že by někam odešla bez jediného slůvka, a tak, když se ve dveřích objevil Lupin okamžitě se na něj  plná obav vrhla.

„Už jsem poslala i Arthura zjistit zda není na ministerstvu, takhle zmizet ji není vůbec podobné. Nenapadá tě, co se mohlo stát? Kam mohla jít?“

„Molly uklidni se! Copak jsi si nevšimla, jaké je dnes datum? Je to přesně rok. Určitě chtěla být sama.“

„Ach… to mě vůbec nenapadlo, chudinka moje malá.“

Nicol se vrátila ten den až pozdě večer. Podařilo se ji utřídit myšlenky. Věděla, že na Severuse nikdy nezapomene, byla to její první láska a ve svém srdci, pro ni bude vždy místo. Zároveň si uvědomovala, že život jde dál a na dosah má jedinečnou příležitost získat opět štěstí. Současně v ní však hlodal červík pochybnosti, pořád dokola si opakovala slova, která před pár dny zaslechla: „Moc bych s ní chtěl být, ani nevíš jak Molly. Nicol je žena, kterou budu milovat do posledního dechu. Ale nejde to, zničil bych jí celý život!“

„Musí existovat nějaká možnost, žijeme ve světě magie, toto je pro nekouzelnickou komunitu naprosto nepředstavitelné, tak proč by nemohla existovat nějaká nepředstavitelná možnost i pro magický svět, jak pomoct Removi!“ Ten večer usínala s odhodláním, získat veškerou dostupnou literaturu týkající se vlkodlačího prokletí.

Jak si večer usmyslela, tak i druhého dne bylo.

Hned po snídani se vydala do Bradavic a poprosila ředitele o půjčení knih, ten s ní zašel do knihovny, kde i přes prázdniny hlídala madame Pinceová.

„Tady Nicol si přišla vypůjčit nějaké knihy, věřím, že to nebude problém. Má mou plnou důvěru.“ Ředitel se jen pousmál, když viděl výraz knihovnice. Evidentně se ji to nelíbilo, ale co mohla namítnout právě řediteli? Stačila hodit ještě jeden zamračený pohled na záda odcházejícího ředitele a šla si sednout.

Nicol na nic nečekala a už stačila procházet regály, vybírala vše, co se ji pozdávalo v souvislostí s vlkodlaky, či mocnými zaklínadly. Každý regál, každou uličku prošla minimálně třikrát než si byla úplně jistá, že nepřehlédla nic, co by ji mohlo pomoci. A přeci, když procházela kolem jednoho regálu, musela se zastavit a znovu do něj nahlédnout. Jako by ji neviditelná ruka určovala směr, někde úplně vzadu našla malou zapadlou knížečku v kožené vazbě s oprýskaným nápisem, na kterém sotva viditelně stálo: Náprava prokletí

Chvíli na ní nevěřícně zírala, měla pocit, že v ní najde odpověď na to, co hledá a strčila ji mezi ostatní knihy, které vynášela do uličky, kde se nacházel zbytek. Když viděla výslednou hromadu vybraných knih, nahlas jen polkla a pomocí levitačního kouzla je přenesla na pult ke knihovnici.  

„No to nemyslíte vážně, snad si nechcete skutečně tyto všechny knihy vypůjčit?! Nestačí jen jedna či dvě?! Vždyť to ani nemůžete všechno přečíst!“ dívala se na ní přímo nenávistným a podezřívavým pohledem, jako by ty knihy právě kradla.

„Ano, ráda bych, ale nemusíte mít obavy, knihy vrátím v pořádku, za to ručím! A profesor Brumbál mi dal ve výběru i počtu zcela volnou ruku.“ Zmínka o řediteli, jako by ji lehce usměrnila. Zamračeně začala sepisovat knihy a dávala je na bok, Nicol její práci celou dobu sledovala a kontrolovala, zda nějakou po cestě nevytratila. Když knihovnice skončila a neochotně ji knihy podávala, Nicol si je zamračeně brala s podezřením, že chybí právě ta nejmenší, co na ni narazila úplnou náhodou před chvíli. Rozhodla se je tedy v první otevřené učebně ještě překontrolovat. Jaké však bylo její překvapení, když ji našla na zcela viditelném místě, jen zakroutila hlavou a vydala se pryč.

Hned jak dorazila do Doupěte, zavřela se ve svém pokoji a chtěla se pustit do procházení jmenných rejstříků. Ať však vzala do ruky jakoukoliv knihu, vždy ji vypadla, až do chvíle kdy uchopila knihu s nápisem- Náprava prokletí. Tato kniha neměla ani rejstřík, ani žádnou titulní stranu pojednávající o bližším tématu.

„No co, je docela tenká, tak ji přečtu, však uvidím, jestli mi k něčemu bude nebo by její celé přečtení bylo jen promarněným časem.“ S tím se do ní chystala začíst.

Otočila na první stránku a zůstala na ni nechápavě zírat.

„To se mi ještě nestalo. Jak to, že se v bradavické knihovně nachází knížka, ve které není nic napsáno? Je úplně prázdná, a to jsem si myslela, že mi pomůže najít pomoc pro Rema, vypadala hodně slibně.“ Mírně posmutněla a už, už se ji chystala zavřít, když se začaly pomalu vypisovat jednotlivé věty. Jestli byla zvyklá na ledasco, tak toto ji určitě zaskočilo. Ještě chvíli na ní němě zírala, než se pustila do čtení.

Vlkodlačí prokletí

Lidé, kteří se rodí nebo stávají v průběhu let vlkodlaky, to mají předepsáno v knize osudu. Souvisí to s prokletím jednoho pokrevního příbuzného, nejčastější případy jsou známy z období středověku. Toto prokletí visí nad rodinou a padne na toho člena, který se narodí ve stejném hvězdném znamení a rovněž stejném ascendentu. Čtyři ze dvanácti domů, musí být obsazeny stejnými planetami, ty musí mít přesné aspekty mezi dvěma planetami ve stejném domě.

Mohlo se stát, že tato prokletí ,,kroužila,, nad rodinou a nakonec nebyla naplněná, protože pokrevní linie zanikla. V takovém případě, bývá posílen nejbližší zdroj a jedinec splňující výše uvedené podmínky se jako vlkodlak již rodí (toto je však ojedinělý případ a údajně se vyskytl pouze ve 12. století). V běžných případech se jím stane v průběhu života, jako následek útoku již hotového vlkodlaka.

Nicol byla natolik ohromená, že skoro zapomněla zavřít pusu. Nechápala, jak je možné, že se v knize objevuje přesně to, na co potřebovala znát odpověď. Stačilo vyslovit či jen pomyslet na danou problematiku a odpověď se ji vypisovala přímo před očima.

„Ascendent, domy, planety… ale jak můžu pomoci a jde to vůbec? Je možné, aby byl Remus zase úplně v pořádku?“ jakmile svou otázku položila, kniha začala odpovídat.

Často bývá možnost z takto postiženého jedince prokletí sejmout.

Teď už Nicol pomalu ani nedýchala. To všechno znamenalo, že by mohla člověku, kterého má tak moc ráda pomoci! S napětím očekávala každé další slovo, které se ji před očima zjevovalo.

Jedním z předpokladu úspěchu je pronést latinskou snímací formuli, která je založená na pomoci všech čtyřech přírodních živlů. Tuto formuli mohou provést pouze lidé, kteří jsou ochotní prokletému pomoci z dobroty srdce a lásky, kterou k němu chovají. Cit musí být ryzí a nezištný. V případě skrytých úmyslů, se živly otočí proti snímateli. Hlavním předpokladem je však opět správné postavení planet.

Jeden ze čtyř kardinálních domů musí obsahovat v okamžiku rituálu  planetu Saturn, pozitivně ozářenou trigonem se Sluncem. Přičemž aspekt musí mít hodnotu v rozmezí 3 až 10 stupňů!

Někteří jedinci tento předpoklad splňují vícekrát v životě jiní se ho však nikdy nedočkají. Vše záleží na ozáření planety Saturn v okamžiku narození.

„Jak mám, ale proboha vědět jakým způsobem má Remus uspořádané planety a jak měl ozářeného Saturna.“ Nicol pomalu začala pociťovat novou vlnu úzkosti. Nebyla astrolog, neměla tušení jakým způsobem má vše propočítat.

„A taky kdy je možné ten rituál provést, pokud vůbec možno?!“ kniha se v mžiku ujala odpovědí. Na stránce se objevila tabulka, v jejímž záhlaví bylo napsané ,,jméno,, a tři tečky, vedle pak ,,datum narození,, a zase tři tečky, dál se neukázalo nic. Nicol dobrých pět minut jen čekala a na stránku nepřetržitě civěla.

„Že bych to měla vyplnit? Ale jestli do toho něco vepíšu, madame Pinceová mě nacpe do prťavé skleničky a bude mě ukazovat jako výstrahu pro ostatní, a to je ještě ta lepší varianta. Ale co už, i když je ta knížka plná magie, a to dost divné magie, snad na ni odstraňovací kouzlo bude působit.“ Vepsala požadované údaje a zase čekala co se bude dít.

V tabulce se míhala čísla, jedno za druhým, trvalo to několik minut než se začala ustalovat. Jakmile byla všechna čísla zapsána, začal se vedle vykreslovat diagram, který detailně obsahoval veškeré hodnoty z tabulky. Diagram se začal různě otáčet, pak se na chvíli zastavil a pod ním se objevilo datum, toto se opakovalo ještě dvakrát. Nicol chvíli nechápala co ta data znamenají, ale po chvíli ji to došlo. Remus měl hned tři příležitosti, jak se svého prokletí zbavit! Ta první byla v jeho 16-cti letech, ta druhá… a teď Nicol jen zalapala po dechu, byla za necelé dva měsíce. Vůbec tomu nemohla uvěřit, tolika štěstí! Chvíli ji trvalo, než zaregistrovala to poslední datum, připadalo na den Remusových šedesátin.

„Neuvěřitelné! Mám takovou radost, že bych snad políbila i zahradního trpaslíka.“ Pár minut se jen šíleně smála a plakala. Vidět ji v tuto chvíli nějaká nezasvěcená osoba, určitě by ji poslala ke sv. Mungovi.

Jestliže jsou splněny veškeré výše uvedené podmínky, k samotnému rituálu již stačí znát latinskou snímací formuli:

Per aspera ad astra! Sperato a caterva eventus, commodo ab novus anima dum abluo. Ad cervix infit abominare legere.

Snímatel, i když jsou jeho úmysly čisté, by se měl připravit na velmi náročný proces, který může snadno skončit neúspěchem. Na krátkou chvíli ovládnout všechny čtyři přírodní živly, je velmi vysilující a zvládnout to může pouze jedinec s nadprůměrně silným magickým jádrem!

Toto varování Nicol věru nepotěšilo, určitě si nemyslela, že její magické jádro by mohlo být nadprůměrně silné, ale vzdát se rozhodně nehodlala!

Za dva dny ji měla končit dovolená, před ní byl poslední úkol a závěrečné zkoušky. Oba dny byla zavřená ve svém pokoji a ležela v knihách, aby se dozvěděla i jen nepatrnou informaci o vlkodlacích a čtyřech přírodních živlech, neměla ponětí co by ji mohlo pomoci, ale nehodlala to podcenit. Jen se naučit kouzlo ji připadalo příliš málo, na tak náročný a důležitý úkol.

Ještě stála před jedním problémem, se kterým si lámala hlavu a nedokázala si s ním poradit.

„Jak jen mám zjistit, kde se Remus po dobu úplňku ukrývá. Sám od sebe mi to jistě neřekne a nikomu jinému se určitě taky nesvěřil.“ Toto zjištění ji na klidu nepřidalo. Nyní stála před dvěma problémy, tím prvním byla síla jejího magického jádra a teď se k tomu ještě přidala neznalost místa, kam se Remus jednou za měsíc ubírá. Toto ji však znervózňovalo ještě více, nezjistit, by znamenalo ani nemoci využít šanci, která se nabízí. K její obrovské radosti se však tento problém, měl během pár dní vyřešit.

„Slečno MalColmová, vaše kvalifikace je téměř u konce, dalo by se prakticky říci, že jakmile splníte závěrečné zkoušky, nic nebrání tomu, aby z vás byl již plně kvalifikovaný bystrozor. Že se vám to podaří, nepochybuji, doposud jste projevovala přímo nevídané výsledky!“ vedoucí bystrozorského oddělení Kingsley Pastorek se na ní pousmál a vyčkával, jestli bude chtít něco dodat nebo se zeptat.

„Promiňte, ale před závěrečnými zkouškami mě čeká ještě jeden úkol nebo jsem něco spletla?“ nad jejím zmateným výrazem se Kingsley musel znovu pousmát.

„Nespletla, jen tento úkol je považován spíše za doplňkový, jeho nesplnění vás neohrozí a naopak splnění bude přičteno k dobru. Zřejmě by vás zajímalo o co půjde, jedná se o pátrací akci. Jde o to, že existují jisté formy sledování například při přemisťování či přenášení, není příliš kouzelníků, kteří by tyto metody ovládaly a proto, je tento úkol považován jako doplňkový.“ V průběhu vysvětlování ji podával nějaké dokumenty.

„Tady v těchto papírech máte veškeré potřebné informace a rovněž názvy knih, které jsou velice přínosné, ty se nacházejí v ministerské knihovně. Já vám přeji hodně štěstí a budu se těšit za dva týdny.“ To byl pro Nicol jasný signál, vstala tedy a rozloučila se, v duchu se radujíc, že má řešení jak zjistit, kam se Remus během úplňku ubírá.

Tomuto poslednímu úkolu věnovala opravdu veškeré úsilí, neohlížela se doprava, doleva a lidem vyskytujících se kolem, nevěnovala příliš pozornosti. Zdálo se, že se zase trochu uzavřela před celým světem.

Nastal den, kdy měla zjistit jestli dokáže splnit poslední úkol. Slovo nervózní, bylo v tomto případě hodně slabé. Nicol byla absolutně vyklepaná, třásla se jako osika! Proto pocítila nesmírnou úlevu a radost, když ji bylo sděleno, že uspěla na plné čáře.

„Protože jste splnila úkol, který převážná většina nedokáže a rovněž k přihlédnutí na vaše výsledky, bylo rozhodnuto, že jste tímto splnila i závěrečné zkoušky. Gratuluji vám!“ Kingsley vstal a se širokým úsměvem ji třásl rukou, v duchu uvažujíc nad tím, že jeho oddělení brzy získá novou skvělou sílu.

„Během deseti dní vám přijde oficiální stanovisko a slavnostní vyhlášení bude zhruba za dva měsíce. Ministerstvo vám dá včas vědět! Ještě jednou tedy gratuluji a běžte to náležitě oslavit!“ Konsternovaná Nicol poděkovala, rozloučila se a jako ve snu opustila ministerstvo.

Stále omámená se přemístila až k Doupěti a pomalu mířila ke dveřím, ze kterých najednou vyšel Remus. Nicol se mu vysmátá od ucha k uchu vrhla do náruče a plná euforie vykřikovala: „Zvládla jsem to Reme, zvládla! Mám hotové závěrečné zkoušky! Mám to!“ V té radosti se neovládla a usmívajícího Remuse políbila. To, že by polibek neopětoval ho ani nenapadlo. Bylo to tak překvapivé, opojné, krásné a nechtěl s tím přestat ani v nejmenším. Pak se však vzpamatoval a odtáhl na bezpečnou vzdálenost. Oba dva zběsile dýchali a vyměňovali si téměř až ostýchavé pohledy.

„Já… omlouvám se ti, nechápu… nechápu, co se to se mnou stalo! Z tvého úspěchu mám upřímnou radost. Budu teď muset jít. Měj se hezky, brzy se zase zastavím.“

„Ale Reme, nechci…“ zbytek věty zanikl v hlasitém prásknutí, Remus se právě přemístil pryč.

„Jestli se to všechno nepovede, bude to s ním ještě hodně těžké!“ s obavami ve tváři se odebrala do domu.

Do úplňku zbýval pouhý týden a Nicol byla stále nervóznější, ležela v knihách a pořád dokola si opakovala latinskou formuli. Remus se od posledního incidentu v Doupěti příliš nevyskytoval.

Poslední dny do dne D, utekly jako voda a Nicol nehodlala nic podcenit, proto vstala velmi brzy ráno a přemístila se před dům, který Remus obýval. Z povzdálí jej pozorovala a nehla se ani na krok. Po celý den se nic zvláštního nedělo, téměř by se dalo říci, že v domě v ten den nikdo nebyl. Nicol už začínala být pomalu nervózní, obávala se, zda je Remus vůbec doma. Ve chvíli, kdy už byla krajně zoufalá, se otevřely vchodové dveře a na prahu se objevil muž, už z dálky velmi unavený.

„No konečně, už jsem si myslela, že tu vůbec nejsi.“ Úleva, která ji na krátko ozdobila tvář, byla značná.

Přemístění na odlehlé místo, proběhlo bez nejmenší chyby. Nicol se podařilo přemístit v tutéž chvíli o kousek vedle, takže nehrozilo prozrazení na základě hluku a od té chvíle byla připravena s hůlkou v ruce, aby nepropásla pravou chvíli. Zas a znovu si opakovala formuli, dokud se nezačalo stmívat. Ve chvíli kdy se Remusovi začal obličej stahovat v bolestivých křečích, vyšla z úkrytu s hůlkou v ruce.

Už nezbývalo mnoho času, a tak zamířila a pronesla kouzlo:  Per aspera ad astra! Sperato a caterva eventus, commodo ab novus anima dum abluo. Ad cervix infit abominare legere.

Celý den byla nervózní, ale jakmile pronášela formuli, její hlas se ani na okamžik nezachvěl a hůlku měla pevně pod kontrolou.

Hned po vyslovení posledního slova, se začaly dít doslova divy.

Nicol se od lokte až ke konečkům prstů rozehřála ruka, energie, která ji procházela, rozvibrovala celou hůlku, že Nicol musela vynaložit veliké úsilí, aby ji udržela namířenou přímo na Remuse. Teplo, které mířilo přímo do hůlky, ji rozehřálo pomalu až do neúnosné míry.

Nahromaděná energie z hůlky vytryskla v podobě oranžovo žlutého paprsku, který ve chvíli kdy se dotkl Remusovy kůže zažehl kruh, který jej celého obklopil. Během okamžiku, se barva paprsku pomalu měnila v pískovou. Tento paprsek vyvolal víření písku, který se zvedl od Remusových nohou a vír ho celého pohltil. Jako třetí barva vyšla z hůlky modravo šedá a oheň byl postupně uhašen proudem vody, který jakoby vzlínal zpod ohňového kruhu, mířil stále vzhůru, až najednou padl. Po vodě, nezůstala ani nepatrná kapička. Nicol měla pocit, že je pomalu na konci všech sil a snad jen silou vůle držela hůlku pevně v ruce. Doslova se modlila za brzký konec. Chyběl jen poslední živel, ten charakterizoval bezbarvý proud energie, téměř neviditelný. Vír vzduchu pomalu zatlačoval písek zpět na jeho místo, ve chvíli kdy se prolnul se zemí, vzduch změnil směr a odvál směrem do ztracena spolu s neznámou září, která se Remusovy objevila kolem hlavy.

Remus téměř nahý klečel na kolenou a ztěžka dýchal, jeho tvář odrážela únavu. Celý rituál byl vysilující jak pro Nicol, tak pro něj. Nevěřícně si prohlížel své končetiny, které byly nepřeměněné, dlaněmi se dotkl obličeje a ani zde nezaznamenal nic, co by nasvědčovalo jeho přeměně. Snažil se pochopit, co se stalo, když si vzpomněl na Nicol, ta sotva stála na nohou a omámeně hleděla směrem na Remuse. Ten se k ní okamžitě vrhnul a zachytil ji, když padala vyčerpaná k zemi. Ještě z posledních sil se na něj usmála a pronesla: „Podařilo se to! Teď… už ti nedovolím… mě odmítnout!“ a s tímto prohlášením upadla do bezvědomí.

Remus si sebou na přeměny vždy nosil posilňující lektvar, aby byl druhého dne schopen návratu domů, teď ho dal Nicol. Neměl sílu k tomu, aby se přemístil sám, natož ještě s někým, proto nezbývalo, než zůstat na místě a přemístit se po načerpání alespoň trošky sil.

Podařilo se mu založit oheň, na více teď jeho síla nezbývala. Oblékl si kalhoty a do košile zabalil Nicol, která byla docela studená a noc měla být chladná. Podařilo se mu jí odnést k ohni, kde byl strom s hrubým kmenem, o který se mohl pohodlně opřít.

Seděl opřený a o hruď měl položenou ženu, kterou miloval jako ještě nikoho v životě, pevně ji objímal a přemýšlel, co se to vlastně dneska stalo, jak to dokázala. S těmito myšlenkami pomalu usínal, ještě však stačil do hluboké jasné noci pronést slůvko, které měl takovou dobu na srdci: „Miluji tě!“

Štěstí

Jsi jako slunce jasná,

jsi moje víla krásná.

Mám tě po svém boku,

zato klanívám se Bohu!

Snad nejsi pouhé snění,

mého srdce chvění.

Snad skutečnost jsi ryzí,

co v  životě mém, ještě chybí!

Snad nejsi pouhý sen,

co zmizí s novým dnem!

-Jsi mé vytoužené štěstí! -

Spadla jsi mi z nebe,

jsi hvězda, co míří přímo ke mně.

Má lásko, miluji jen tebe!

-Jsi mou radostí, mé nekonečné štěstí! -

Jsi má naplněná Touha,

                  má zhmotněná Naděje,

                                        neskutečné Štěstí v mém ještě včera smutném životě!